Dodnes se vedou spory, zda to měla být továrna na tajné nacistické zbraně, nebo obří bunkr pro Adolfa Hitlera. Jistá je ale jedna věc: to, co nacisté stavěli poslední dva roky Druhé světové války kousek od českých hranic, mělo být úchvatné a obří dílo. Však také celý komplex dostal krycí název Reise (Obr) a dnes z něho zůstalo jen nedokončené torzo, do kterého od roku 1996 můžou turisté.

Podzemní prostor Głuszyca - Osówka v Sovích horách v polském Dolním Slezsku tvoří desítky štol, zatopených šachet, až deset metrů vysokých sálů (v jednom z nich je ještě původní bednění z roku 1944), střílen a nadzemního opevnění. V děsivých podmínkách tohle podzemní město, kam se prý mělo vejít až 20 tisíc vojáků wermachtu, stavěli vězni z koncentračních táborů a váleční zajatci.

Nacisté sem nechali postavit železnici i kvalitní silnici a v podzemí se podle všeho pokoušeli sestrojit vlastní atomovou bombu – nestihli ale ani dokončit stavbu, ani postavit bombu a museli uprchnout před postupující Rudou armádou. Podle legendy je kdesi v útrobách Osówky ukryto ukradené židovské zlato. Ať už je pravda jakákoli, tenhle podzemní prostor je úchvatný a stojí za vidění. Zpřístupněno je zhruba 1500 metrů chodeb a hal.

Tohle je jedno z nejpřekvapivějších a nejpozitivnějších míst v Česku. Původně vysoké pece (někdo tvrdí, že se tu dělalo železo nebo tak něco), na první pohled hromada šrotu, na druhý přehlídka moderní české architektury, industriální poezie a na třetí překvapení, že i v Česku může někdo mít vize evropských nebo světových rozměrů. Bude to zábavný výlet pro celou rodinu, ale užijete si, i když necháte děti doma. 

Jan Světlík, majitel přilehlých strojíren a železáren Vítkovice, nechtěl nechat tohle průmyslové dědictví zreznout a spadnout. Naposled se tu kalila ocel nebo co v roce 1998 a teď je tu fantastický sál v bývalém plynojemu, úplně nová budova s prosklenou fasádou, v níž najdete interaktivní svět moderních technologií, krásně zrekonstruovaná budova U6, kde si můžete vyzkoušet, jak funguje parní stroj, jak se šíří rádiové vlny, a další technické věcičky. 

A je tu taky vysoká pec, na niž se dá vylézt a je ještě vyšší, než když bývala jen vysoká. Letos se totiž na její vrchol postavila kavárna a rozhledna, kterou křtil Usain Bolt. Odtud máte celou Ostravu v její špinavé, ale poetické kráse jako na dlani, a ještě vidíte do Beskyd. 

Celý areál se dál rekonstruuje a rozvíjí, konají se tu festivaly jako Colours of Ostrava, a když se v tomhle městě najdou další osvícenci, jako je Světlík, může tu být jednou i nejzajímavější univerzitní kampus v Evropě. Na papíře podle návrhu architekta Josefa Pleskota, který se tu podepsal i na zmíněných budovach, už je. Kromě toho se tu opravuje i vedlejší areál dolu Hlubina, odkud se sem dřív dováželo uhlí. I tady je už opraveno pět objektů a bude tu mít mimo jiné svůj hudební klub i Jarek Nohavica. I tenhle klub s názvem Heligonka dával dohromady Josef Pleskot.

Suma sumárum, ctitelé nevšedních výletů, industriální krásy a majitelé dítek, jimž je třeba vysvětlit, jak co funguje, nenajdou široko daleko v celé Evropě nic zajímavějšího. Tož nebuďte cypy a jeďte do Ostravy. Je to pecka.

Z fotky samotné byste asi jen stěží tipnuli, že se místo nachází v Česku, ba dokonce ve střední Evropě. Na pomezí jihomoravských měst Bzenec a Strážnice najdete unikátní a často opomíjenou národní přírodní památku Váté písky.

Místy si budete připadat jako v poušti, místy jako v subtropickém borovém háji – nikde tu nechybí písek. Tuny písku. Pochází ze sedimentů řeky Moravy a v části lokality se dokonce těží. Když budete mít štěstí, uvidíte, jak se vytěžený písek přepravuje po bezmála půlkilometrovém pásovém dopravníku ve volné přírodě.

Váté písky se rozkládají podél frekventované železniční trati 330 (Břeclav–Přerov) mezi stanicemi Moravský Písek a Rohatec; přímo v srdci Vátých písků je stanice Bzenec-Přívoz. Už jen samotná procházka subtropickou pěšinou podél trati je výborným zážitkem, ale bezkonkurenčně nejlepší je zaskákat si v písečných dunách nedaleko těžebního prostoru napravo od kolejí ve směru na Moravský Písek.

Kromě toho vede přilehlými borovými lesy kvalitní cyklostezka, po níž se dostanete až do Ratíškovic. A když už tam budete, nesmíte vynechat projížďku šlapací drezínou po tamní Baťově zrušené lesní železniční trati sloužící kdysi k přepravě uhlí.

Jestli se chcete o prázdninách i trochu vzdělávat, ale bojíte se studijní nudy, vydejte se do severoněmeckých Brém – konkrétně do zdejšího vědeckého muzea nazvaného Universum. Cesta z Prahy vám zabere něco kolem šesti hodin, ale rozhodně se vyplatí. Tohle totiž není klasické muzeum, ale úžasné akční dobrodružství, které vám i vašim dětem umožní prozkoumat záhady lidského těla i naší planety a vesmíru.

Universum, umístěné ve futuristické stříbrné budově připomínající velrybu (nebo mušli nebo taky pistáciový oříšek, záleží na vaší fantazii), se otevřelo lidem už v roce 2000. O sedm let později k němu přibyla ještě jedna budova, v níž se konají různé dočasné výstavy (letos v létě tu nabízejí hudební program, při němž můžete experimentovat se zvukem v nejrůznějších podobách), a také venkovní prostory s dalšími exponáty a 27 metrů vysokou věží "Turm der Lüfte", odkud je krásný výhled na město. Hlavní budova pak zahrnuje tři rozsáhlé stálé expozice nazvané Lidé, Technologie a Příroda. Během návštěvy tu budete moct zapojit všechny vaše smysly, protože většina exponátů je interaktivní. Chcete na vlastní kůži zažít zemětřesení? Podívat se na blesky zblízka? Nebo se dozvědět, proč je tráva zelená? To je jen malá ukázka z 250 exponátů, které Universum na 4 tisících metrech čtverečních nabízí.

Vstupné pro dospělého vyjde na 16 eur, zlevněné vstupné na 11 eur a rodinné vás bude stát 40 eur. Ve všední dny tu mají otevřeno od devíti do šesti hodin, o víkendech a během svátků pak od deseti do šesti. Na návštěvu Brém si pokud možno vyhraďte celý víkend, i kdybyste stihli celé Universum jen proběhnout za jediný den (byla by to ale škoda), neměli byste opomenout ani prohlídku historické části tohohle starého hanzovního města.

Půlhodinku jízdy za Bratislavou ve zvlněné krajině na úpatí Malých Karpat se krčí slovenská stavba roku 2010. Vinařství, které na první pohled připomíná víc galerii moderního umění než závod na zpracování malokarpatských odrůd. A částečně je to i pravda. Vysoký sál, dýchající kombinací skla a betonu, totiž ukrývá Zoya muzeum, do kterého ideálně pasují například popartová díla Andyho Warhola.

Milovníci vína ocení, že celá budova vinařství přirozeně propojuje výrobu, archivní část, galerii a i restauraci (s tradiční slovenskou kuchyní sladěnou s víny s domácí produkce). Chodníkem zapuštěným do terénu se dostanete k velkým dveřím, které vás vpustí do tohoto mladého nevelkého vinařství. Za sklem po pravé straně jsou vidět velké dubové sudy, ve kterých dozrává víno, o poschodí výše leží celé řady menších barikových sudů pro výjimečné odrůdy či ročníky. Úplně vzadu najdete domácí archiv, a kdo chce nahlédnout do tajů výroby, na opačné straně chodby se ukrývají obrovské nerezové tanky.

Elesko má v Malých Karpatech 110 hektarů vlastních vinic a pěstuje široké spektrum jak bílých, tak červených odrůd. Část z nich věnuje i nově šlechtěným odrůdám, jako je Pálava a Dunaj. 

Tenhle ojedinělý funkcionalistický klenot německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe je pochopitelně hodně známý, ale pokaždé překvapí něčím jiným. Dům, který si v roce 1928 nechali postavit na zakázku Fritz a Greta Tugendhatovi, je součástí světového dědictví UNESCO, a po nákladné rekonstrukci byl v roce 2012 znovu otevřen veřejnosti. Vůbec poprvé se tehdy vila představila ve své původní podobě: vrátilo se sem několik prvků, které byly během předchozího půlstoletí považovány za ztracené, jako třeba unikátní půlkruhová stěna z makassarského ebenu, která vyznačovala jídelní kout. Věděli jste, že tuhle překrásnou stěnu jen krátce před rekonstrukcí náhodou objevil historik umění Miroslav Ambroz v menze brněnské právnické fakulty? Až sem se část vybavení vily zatoulala. 

Svým obyvatelům vila Tugendhat nabízela kombinaci funkčnosti a komfortu. V mnoha ohledech předurčila měřítka moderního bydlení. Fascinující je například využití oken, vlastně celé skleněné stěny, kterou bylo možno zapustit do podlahy a interiér vily dokonale propojit z přírodou, nebo nádherná onyxová stěna v hlavní obytné části, která propouští sluneční paprsky, čímž se během jednotlivých fází dne mění její barva.

Pozoruhodné je i technické řešení zázemí domu, třeba na svou dobu naprosto pokrokový systém vytápění horkým vzduchem, který se v létě měnil na unikátní dobovou klimatizaci. Ostatně celou výstavbu a zařizování domu dokumentuje výstava fotografií, pořízených na konci dvacátých let přímo majitelem domu Fritzem Tugendhatem, nadšeným amatérským fotografem. Pokaždé tu najdete něco nového. Máte-li chuť a čas nahlédnout do nedávné historie moderní architektury a už dlouho se třeba na návštěvu vily Tugendhat chystáte, teď je ta pravá chvíle. 

A než se sem vydáte, nezapomeňte si rezervovat prohlídku, je vždy na několik dní dopředu vyprodáno.

Foto: Lukemn

Skalní hrad ve Sloupu v Čechách patří k téměř neobjeveným pokladům Česka. Určitě znáte kláštery Meteora tyčící se romanticky na vysokých skalách v Řecku. I u nás máme místo, které připomíná miniaturu těchto klášterů, hodinu a půl jízdy z Prahy směrem na sever.

Vlastně jde o obří kus pískovce vysoký 35 a dlouhý 100 metrů, do něhož a k němuž si lidé postupem času doplňovali nejrůznější objekty. Množství prostor bylo vytesáno přímo do skály. Součástí hradu je skalní kostel, ambit, kaple, terasy a další objekty vytvořené v době baroka. To vše je propojené důmyslným systémem chodeb uvnitř skály. Vnitřní prostory nejsou vybaveny a dýchá z nich nezapomenutelná atmosféra. Nejpozoruhodnější je ve skále vytesaná místnost kostela.

Historie tohoto hradu sahá až do 13. století, postupně se však rozšiřoval až do současné podoby. Hrad je otevřený každý den od 9.00 do 17.00 a můžete si domluvit individuální prohlídky nebo si vzít průvodce.

Jižní stěna skály byla vytvarována do stupňovitých zahradních teras a nedávno zde byla obnovena vinice.

Na první pohled to tady vypadá jako v Hobitíně z Pána prstenů. Malé domky s kulatými vchody zakopané do stráně, střecha porostlá trávou, přede dveřmi potok a o kus dál průzračné jezírko.

Až na to, že jsme u Brněnské přehrady, místo Froda Pytlíka z romantických domečků vylézají lidé v bílých županech, jmenuje se to tady Maximus Resort a je to největší venkovní wellness v Česku.

Jasně, do sauny si můžu zajít kdekoliv, ale tohle je první wellness, kde jsem vydržel celý den a ani na chvíli se nenudil. Najdete tady totiž 12 různých saun, privátní whirlpooly, unikátní kamennou vanu z Bali nebo vnitřní i venkovní bazén s údajně nejslanější vodou v Česku.

A hlavně vám tady bude krásně. Jen si to představte: sedíte v sauně s prosklenou stěnou, díváte se na jezírko s ledovou vodou, ve které se za pár minut zchladíte. Pak si objednáte skleničku vína a ztratíte se s ní v šeru „sauny“, která je vyhřátá jen na příjemných 30 stupňů. Anebo si s ní lehnete do relaxační místnosti, kde hoří krb a odkud máte romanticky nasvícený areál jako na dlani.

Maximus Resort patří do wellness sítě Infinit, za kterou stojí Vlastislav Novotný. Muž, který si před 12 lety otevřel v Praze první saunu a dnes jeho wellnessy projde denně i 2500 lidí.

A také muž, který si tímhle saunovým rájem u Brněnské přehrady splnil sen. „Chtěl jsem postavit nejkrásnější venkovní wellness v Česku a myslím, že je to taky jedno z nejpovedenějších center u nás,“ říkal mi Novotný před pár měsíci. Jestli vás to tu dostane stejně jako mě, dáte mu za pravdu.

Tohle bistro je stále obležené fajnšmekry a hladovými výletníky. Pod hrází Staňkovského rybníka dva kilometry od Chlumu u Třeboně stojí dřevěná chatka, kde se smaží jedny z nejlepších ryb na jihu Čech. V těstíčku z vlastního receptu můžete ochutnat zhruba deset různých druhů, ať už z místních rybníků nebo ze světa. A obvykle je na tabuli napsána také klasická rybí polévka. Otevřeno je od dubna do října a přes léto funguje také velký gril, pokud ryby zrovna nemusíte. Výdej jídel funguje na jméno, takže zaplatíte, nahlásíte třeba přezdívku a pak už jen čekáte, kdy vás z kuchyně zavolají.

V top sezoně to může trvat, ale děti můžete zabavit na přilehlém hřišti. Okolí Staňkova se v posledních letech stalo cyklistickou Mekkou hlavně pro nenáročné rodinné výlety. Za den stihnete dojet také do Třeboně a zpět nebo se vykoupat na některé z pískoven u Suchdola nad Lužnicí. Okolí Lužnice je plné půjčoven, kde si na jeden den můžete půjčit také kánoi a provozovatelé vás po výletu zase dovezou zpět do startovního místa.

O víkendu se tu běžně stojí fronta až ven, ale počkat si deset patnáct minut se vyplatí. Vevnitř totiž čeká nejlepší zmrzlina v Česku. Ano, ano, jasně, i ta z Ovocného Světozoru, Angelata nebo od Tří kopečků je výborná, ale za mě vítězí ta z 2AD. Jen si ji dojeďte do středočeské Kačice ochutnat, kromě klasických příchutí vždycky v nabídce najdete i ty trošku zvláštní, třeba rakytníkovou, angreštovou, skořicovou nebo zelený čaj.

Můj tajný tip je ale maková. „Když si namelete kilo máku, tak vám ji zase udělám,“ říká mi majitel zmrzlinárny Darek Hrivňák – příchutě, které nabízí, totiž vždycky záleží na čerstvých surovinách, které sežene. Třeba jede okolo zahrady a vidí v ní broskvoň obsypanou plody. Zastaví a klidně koupí na místě celou sklizeň.

Hrivňák svoji zmrzlinu dodává i do desítek hotelů a kaváren, například do hipsterského shromaždiště Můj šálek kávy v Karlíně, do holešovického Alza Café nebo karlovarského Puppu. Aby to se svou rodinou všechno stíhal, má otevřeno pouze od středy do neděle (13–18 h). Dejte pozor, abyste jeli do správné vesnice, nedávno se 2AD přestěhovalo z Tuchlovic do Kačice.

Pokud máte rádi Rakousko, zkuste místo obvyklé trasy do Vídně, Lince či Salcburku udělat změnu. Náš tip? Doporučujeme občas trochu opomíjený, ale skvostný Innsbruck.

Malebné město v podhůří Alp ležící v dechberoucím údolí řeky Innu je nejen vyhlášeným sportovním střediskem – nudit se tu nebudou ani milovnící kultury, historie, dobrého jídla a především architektury. Právě v Innsbrucku najdete jeden z nejskvostnějších panoramatických výhledů, které v Evropě vznikly rukou architekta. V tomto případě světově uznávané architektky Zahy Hadid, která pro město na Innu navrhla hned dva nezaměnitelné objekty. 

Chcete-li si užít výhled na majestátní vrcholky hor Seegrube či Hafelekar, není lepší místo než supermoderní skokanský můstek Bergisel, který projektovala právě legendární architektka. Uvnitř futuristického objektu, který by se jakoby vznášel nad půvabným údolím, najdete vyhlášenou restauraci. Zaručujeme, že s takovým výhledem jste ještě neobědvali. Přímo před vámi se totiž otevře (poněkud závrať budící) pohled na skokanský můstek.

Zaha Hadid navrhla pro Innsbruck i další projekt – pozemní lanovou dráhu, která spojuje městskou Kongresovou budovu se slavným hotelem Löwenhaus, populární alpskou zoo a hrad Hungerburg. Až uvidíte jednotlivé stanice lanovky poprvé, možná vám připomenou jakési obří lezecké úchyty. Pokud přemýšlíte, kde vystoupit, doporučujeme zdejší nejvýše položenou zoo v Evropě.

Hodinu za Prahou směrem na jih je nenápadný golfový ráj pro začátečníky a mírně pokročilé – s 18 jamkami a s klubovnou, která vám vyrazí dech. Architekt Stanislav Fiala s ní vyhrál českou soutěž Stavba roku a nominaci na evropskou cenu Mies van der Rohe.

Nejdřív ale klubovnu musíte najít. Ještě na cestičce, která vede od parkoviště, vypadá nenápadně. Na střeše je tráva, po které se dá chodit, a stavba ze dřeva a betonu je zapuštěná do svahu jako jedno velké přimhouřené oko, otočené směrem od silnice do nirvánovité kopcovité krajiny přezdívané Česká Sibiř. Z ryze sportovního hlediska lze asi v Česku najít náročnější hřiště, na druhou stranu tady není z greenu vidět tovární komín ani slyšet dálnice. Klubovna je otevřená i pro cyklisty a další negolfisty. A hřiště je veřejné i bez zelené karty, takže amatéři se tady nemusí kvůli svým výkonům nijak stresovat.

Na Čertově břemeni i dobře vaří, výlet se dá případně protáhnout i do Tábora, kde můžete bez problémů strávit celý den (doporučujeme mj. hotel Nautilus nebo restaurant U zeleného stromu.)

„Nejlepší hospoda, ve které jsme byli. To je úplně exkluzivní. Dokonalý. To je strašně dobrý. Bůh existuje.“ Od roku 2010, kdy tohle hodnocení vyřkl Zdeněk Pohlreich ve své televizní show Ano, šéfe!, se z Hospůdky U Štěpána stalo kultovní místo českých gurmetů. Za tatarákem, hovězími líčky, svíčkovou nebo steakem z pupku se sem – do Petrovic u Sušice – jezdí na výlet. Jídlo je v téhle zapadlé vesničce v šumavském podhůří cíl.

Roštěnou v cibulové krustě umějí Štěpán a Zdeňka Rudovi stejně dobře, ne-li líp, než když tu úřadoval Pohlreich. Hovězí to má na talíř pořád kousek – maso pochází z vlastní biofarmy, což není jen nějaká nálepka, ale zelená stráň za hospodou, kde se pod zamračenou šumavskou oblohou pasou „šarlotky“ neboli plemeno Charolais. Stejně daleko to mají i sezonní bylinky a domácí zelenina, takže když si dáte ředkvičkovou pomazánku, vězte, že před chvílí vyrostla a dozrála na záhonku naproti hospodě.

Co se od natáčení s Pohlreichem změnilo? U Štěpána teď parkuje spousta nablýskaných aut, často s pražskou espézetkou (důkaz, že to za ty dvě hodiny jízdy sem a dvě zpátky opravdu stojí) a ceny už tu nejsou „jak od Matky Terezy“, jak si z hospodského utahoval televizní šéfkuchař. Ale přijdou snad někomu čtyři stovky za ten báječný steak příliš?

Hotelů, kde si večer vychutnáte dobrou whisky pod originálem Andyho Warhola nebo Damiena Hirsta, moc nenajdete. A v Česku tuplem ne. Hotel Miura v Čeladné na severu Moravy je výjimka, a už proto se sem vyplatí zajet. Tady vás totiž od obrazu nikdo popohánět nebude.
Luxusní hotel na úpatí Beskyd nechal před čtyřmi lety postavit místní podnikatel Richard Kučík. A protože je vášnivým sběratelem umění, proměnil ho v galerii, ve které kromě Warholovy Dvojité zlaté Mony Lisy a Hirstova obrazu Anthrafuchsone najdete i díla od Jiřího Georga Dokoupila, Tonyho Cragga, Davida Černého, Luca Pancrazziho nebo Henryho Moora. 
A koneckonců i hotel sám je uměleckým dílem – designová stavba z dílny pražského ateliéru Labor 13 v zelené krajině vyčnívá svým zpracováním z betonu, rezavějícího plechu a skla a ze všeho nejvíc vám bude nejspíš připomínat vesmírnou loď.

„Naše děti tomu říkají Minecraft hotel,“ směje se Martin Žufánek, spolumajitel rodinného lihovaru Žufánek, v narážce na velké krychlové sochy od Davida Černého, které hotel zvenku podpírají. Sám tady byl už několikrát, a přestože ho na horské túry po Beskydech moc neužije, vrací se sem stále.
„Jezdíme tam kvůli prostředí. Čeladná se začíná profilovat jako takový beskydský Aspen – je tam čisto a krásná příroda ideální na procházky, golf, tenis nebo jízdu na koni,“ říká.
Miura sousedí se stájemi, kde se můžete domluvit na projížďce, hned u hotelu je golfové hřiště, na kterém se hrál turnaj evropské PGA, uvnitř luxusní spa a wellness s pěti saunami a také restaurace, kde vám šéfkuchař Michal Göth naservíruje regionální beskydskou kuchyni v moderním podání. A společnost vám u toho budou pochopitelně dělat třeba i dva obrazy od Johna Armledera.

Svézt superba na „trajektu“ a podívat se přitom na nejvýše položený český hrad? Tuhle kratochvíli vám dopřeje Šumava. Vlastislav Bříza, vládce skupiny Koh-i-noor a letošní podnikatel roku v soutěži, kterou pořádá poradenská EY, prozradil svůj oblíbený turistický cíl, jenž splňuje obojí. Zapamatujte si Vítkův Hrádek, někdy také nazývaný Vítkův kámen. „Jsou tam úžasné výhledy na Lipno i na rakouské Alpy, je to jedno z nejhezčích míst u nás,“ říká Bříza, který také dodává tip na místní restauraci. 
Jmenuje se Lesovna a je součástí místního Hotelu Svatý Tomáš, který se nachází ve stejnojmenné osadě, jen pár set metrů od hradu. Drobná perlička – ředitelkou firmy, která hotel vlastní, je manželka bývalého ministra financí Vlastimila Tlustého Ladislava. Pro účely výletu je ale důležitější místní kulajda nebo smažené kančí řízečky.

Na Vítkův Hrádek se dostanete nejlépe některým z přívozů po Lipně, čímž si můžete svou cestu autem udělat trochu dobrodružnější. Nejbližší je ten mezi Frymburkem a Frýdavou, známější ten mezi Horní Planou a Bližší Lhotou. Pak lze k Vítkovu Hrádku dojet sice delší cestou, ale zároveň malebnou částí Rakouska. Krajina vůbec láká k tomu, ze superbu alespoň na chvíli vysednout a sundat ze střešního nosiče třeba kolo. Zřícenina Vítkova Hrádku ve výšce 1053 metrů n. m. stále nabízí dochovanou obytnou věž, přičemž hrad byl oficiálně zpřístupněn po částečných opravách v roce 2005. Vyplatí se sledovat kalendář akcí, které se na něm pořádají.

Až si mezi návštěvami pivních zahrádek v Mnichově budete chtít udělat příjemnou odbočku, rozhodně zamiřte sem. Muzeum Brandhorst navrhlo proslulé berlínské duo architektů – rodilá Angličanka Louisa Hutton a její muž Matthias Sauerbruch. A udělali to tak, že vás dům zaskočí hned dvakrát. Poprvé, když spatříte pestrobarevnou fasádu obloženou desítkami tisíc vertikálních keramických žaluzií. Podruhé, když pod dojmy z této divočiny vstoupíte do strohých bílých interiérů.

Uvnitř najdete stálou sbírku umění z druhé poloviny 20. století včetně zhruba stovky prací Andyho Warhola. Pokud máte rádi tohoto popartového šílence, přijeďte na jeho aktuální expozici. Až do 18. října vystavuje muzeum vůbec poprvé celou svoji warholovskou sbírku. Uvidíte nejen jeho obrazy, ale také videoprojekce a televizní tvorbu. Mimochodem, v neděli je vstupné jen jedno euro. Češi tohle muzeum zatím moc neznají, tak buďte mezi prvními, kdo ho objeví. Když vám při tom vyhládne, naproti v Pinakotéce moderního umění mají výborné koláče, jaké umějí péct jen Němci. Kdo už někdy ochutnal třeba Eierschecke, ví, o čem je řeč.

foto "Museum Brandhorst June 2014 02" by Martin Falbisoner - Own work

Vedle ocelářského Třince se zvedají zalesněné Beskydy s místem, kde si můžete užít adrenalin, přírodu i návrat do minulosti. Jen pár kilometrů od města můžete zaparkovat na (o víkendech přeplněném) parkovišti pod retro lanovkou, vyrazit pěšky (někteří lidé prý nahoru chodí i několikrát denně) nebo jet autem - vjezd je sice na Javorový vrch zakázán, ale výjimky platí pro hosty místního penzionu. Ten se nachází v chatě, která letos oslavila 120. výročí od svého otevření.

Až si užijete panoramata Tater i Jeseníků, můžete dolů buď skočit (při dobrém počasí je ve vzduchu několik desítek padáků), anebo třeba jít pěšky. "Moje nejoblíbenější túra vede na vrchol Ostrý, kde skvěle vaří. Z něj poté na Kozinec, kde si můžete dát pivo, a rázem se navíc octnete blízko našeho domu," prozrazuje místní rodák Albert Černý, frontman kapely Lake Malawi a jeden z 30 pod 30 podle Forbesu.

Hejno dronů se vznese k nebi a na noční obloze namaluje obří svítící čajovou konvici. Úžasnou podívanou předvádějí quadrikoptéry vybavené ledkami, které vymysleli tady v Linci, ve velkolepém umělecko-technickém centru Ars Electronica. Jestli máte rádi nové technologie a experimentální umění, je linecké „muzeum budoucnosti“ místo, kde najdete obojí. V hlavní části centra je spousta různých expozic, kde si můžete hrát s DNA, sestrojit funkčního robota nebo si vyrobit pár vlastních mraků. Na vlastní kůži si vyzkoušíte vynálezy, jako třeba čepici, díky které se budete vždy smát – čapka snímá výraz vaší tváře, a pokud na ní nedetekuje úsměv, bodne vás zezadu do hlavy.

V části Deep Space se díky 3D projekcím na ohromném plátně o rozměrech 16 krát 9 metrů projedete kosmem nebo starým Egyptem. Součástí muzea je i Futurelab, kde vědci a umělci vymýšlejí nové a šílené věci, jako právě malování světlem za pomoci quadrikoptér. Až vás budou odsud večer vyhánět domů, nezapomeňte přejet na opačný břeh Dunaje. Když se bombasticky nasvícená fasáda odráží v řece, je to zážitek sám o sobě.

Pokaždé když se sem vracím, přijde mi to jako zjevení. Je to kopec, naproti tomu kopci je jiný kopec, na tom kopci je krásná stavba a všude kolem je moře vína. To celé je na jižní Moravě, ale stejně dobře by to mohlo být v Bordeaux nebo v Toskánsku. Tohle je jedno z nejkrásnějších míst spojených s vínem v Česku, a když se trochu zasním a napiju (ach), tak jedno z nejkrásnějších vinařských míst vůbec.

Architekt Josef Pleskot vymyslel pro výtečné víno z okolních vinic mimořádně krásné místo. V budově ze dřeva a skla sídlí samotné vinařství, které se dá navštívit, a navíc si tu můžete vychutnat neskutečné výhledy na Pálavu. Dá se tu být hodinu nebo celý den. Sedět v řádcích mezi vinicemi nebo spořádaně na terase. Vždycky je tu krásně. A když si k tomu dáte víno - jakože si ho prostě dáte -, svět se vám bude zdát naprosto, ale naprosto v pořádku.

Historický skvost, který vám vyrazí dech. Projíždíte obyčejnou středočeskou vesnicí a narazíte na skutečný světový unikát. Rodinný kubistický dům, a navíc na venkově, totiž můžete najít jen ve středočeské vesnici Libodřice.

Vilu si postavil velkostatkář Adolf Bauer podle návrhu Josefa Gočára v letech 1912-1914. Po válce tu bylo sídlo národního výboru, knihovna a kadeřnictví. V prosinci 2002 obec vilu prodala Nadaci českého kubismu, která ji nádherně zrekonstruovala.

Geometrii tu cítíte na každém kroku. Každý milovník kubismu si tu užije zařízení koupelny, krb, schodiště, kotel, ústřední topení, prádelnu a řadu detailů. Kolem domu vyrostla parková zahrada, nově postavený kubistický plot a altán. Při rekonstrukci byly objeveny vzorky tapet, podle nich se vyrobily repliky. A vzniklo Muzeum a galerie kubistického designu. Fotografie: archiv Nadace českého kubismu / Juliana Křížová

Nejkrásnější cesta v bratislavské Danubianě je v sedle kola. Anebo na kolečkových bruslích podél Dunaje. Vyjeďte po hrázi na petržalské straně a za hodinu (záleží na vašem tempu samozřejmě) se před vámi objeví moderní stavba, která jako úzký šíp na konci vodního díla Čunovo rozráží klidné vody rozšířeného koryta Dunaje.

Na první pohled je jasné, že jde o galerii moderního umění. Na upraveném zeleném trávníku, který lemuje strany budovy, se tyčí různě velké sochy – jedny abstraktní, jiné pronikavě barevné. Po rozšíření galerie o další budovy se už ve spleti místností můžete bez problémů ztratit. Na stěnách visí díla modernistů nejen ze Slovenska, ale z celého světa (například od čínského umělce Walasse Tinga nebo Brita Paula Jenkinse). Aktuálně je na Danubianě k vidění i výstava Kabinet Jana Švankmajera.

Galerie, která za 15 let své existence zažila královské návštěvy i rozsáhlé rozšíření, nabízí možnost strávit zde příjemné odpoledne i pro celou rodinu s dětmi. Ze střechy galerie je nádherný výhled na Dunaj a přilehlý park, jen kousek od ruchu slovenské metropole.

Na půli cesty mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví, tam, kde začínají kokořínské lesy, se nedávno otevřel nejmladší pivovar v Česku. Přesto je mu skoro 500 let – první pivo tady v Lobči totiž uvařili už v roce 1586, jenže za druhé světové války vůně chmelu a sladu vyvanula a pivovar za komunistů zpustnul. Až teď mu pár mladých architektů vdechl nový život.

„Byla to ruina, kterou nikdo nechtěl,“ vzpomíná Pavel Prouza na rok 2007, když na výletě s manželkou Janou poprvé majestátní budovu uviděl a posléze koupil. Pivovar se vzácným renesančním jádrem jim změnil život: prodali byt v Dejvicích a s pomocí úvěrů a dotací začali budovu opravovat. Dnes je z ní technická památka a na čepu tu mají desítku, dvanáctku a silné speciály stout (a k tomu skvělou pivní výstavu v prvním patře). Lobeč leží mimo hlavní cyklistické trasy, přesto tu každou chvíli nějaký bicykl zastaví. A klidně přijeďte i autem, čerstvě natočené pivo vám připraví do dvoulitrové pet lahve.

Česko zažívá boom minipivovarů, jen loni vzniklo 50 nových a celkem jich je na tři sta. Ten v Lobči se ovšem vymyká. „Většinou rostou pivovary na místech, kde se nikdy pivo nevařilo. Proto nám záleží na skoro pětisetleté historii tohoto místa,“ dodává Prouza s tím, že časem by vedle výčepu měla vzniknout i restaurace, kam by se jezdilo i za prvotřídním jídlem. „Kdyby nám s tím někdo chtěl pomoct, tak jsme otevřeni spolupráci.“